Eva Šimečková se narodila v roce 1931 na Moravě jako Eva Lahodová. Vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1951 poznala Milana Šimečku, který studoval na stejné fakultě filozofii a českou a ruskou literaturu. Po ukončení studií si ho vzala a od roku 1954 žili v Bratislavě, kde oba přednášeli na vysokých školách. Eva Šimečková učila na Katedře anglické literatury moderní americkou a anglickou literaturu a vedle toho překládala z angličtiny. V roce 1970 musel její manžel z politických důvodů z vysoké školy odejít. Byla mu zakázána publikační činnost a pracovat mohl jen v dělnických profesích. Milan Šimečka patřil mezi nejvýraznější osobnosti disidentského hnutí nejen na Slovensku, ale i v českých zemích. Publikoval v samizdatu a angažoval se v boji za lidská práva a občanské svobody. Z důvodu působení svého manžela v opozici byla Eva Šimečková zbavena všech možností publikování, a když v roce 1977 odmítla podepsat tzv. Antichartu, okamžitě musela odejít z odborného místa na univerzitě a nenechali ji pracovat ani na žádném jiném kvalifikovaném místě. Ze stresu pak vážně onemocněla cukrovkou a dostala invalidní důchod. Když byl její manžel v letech 1981-1982 ve vazbě, přepisovala jeho dopisy z vězení a nechávala je kolovat mezi lidmi, a tak sama naplňovala „skutkovou podstatu“ podvracení republiky. V té době také začala překládat literaturu pro samizdatová vydání. V roce 1984 vyšel v samizdatu její překlad Orwelova románu 1984 s doslovem jejího manžela Milana Šimečky Můj soudruh Winston Smith, který pak vyšel i v exilovém nakladatelství Index. Po převratu byl Milan Šimečka povolán Václavem Havlem na Hrad jako poradce pro zahraniční politiku. A přímo na Hradčanech podlehl v září 1990 infarktu. Eva Šimečková se pak stáhla do soukromí a občas překládala. Zemřela 17. listopadu 2003 v Bratislavě.